Rok 2021 byl pro mě rokem...

Hned na druhý den nového roku jsem dospěl k tomu, že potřebuji napsat takovýto článek. Zápis. Záznam. Ohlédnutí.

Zas a znovu jsem totiž s přibližujícím se posledním prosincem propadal panice, že rok 2021 byl špatný. Nemyslím z nějakého globálního pohledu, to si netroufám hodnotit (byť existují jisté indicie, že ani v tomhle ohledu to nebylo lážo plážo), jen pro mě osobně. Že byl prázdný, že jsem v něm nic nestihl.

Zas a znovu mě napadaly další a další argumenty a vzpomínky, snahy, úspěchy i neúspěchy, zkrátka všechny ty momenty, které by ten dojem měly rychle zaplašit. Což se nedařilo.

Proto mě napadlo si je sepsat, ať jsou pohromadě. Můj muniční sklad pro depresi z výměny kalendáře.

Rok 2021 pro mě byl rokem:

Psa. 

Jasně, pořídili jsme si "chlupatý štěstí" už v průběhu roku předchozího. To ale znamená, že rok 2021 byl prvním, který jsme spolu strávili celý. A je to intenzivní. Pes je spousta starosti, jistých omezení (obzvlášť, je-li to takovej závislák jako ten náš  - a zároveň je-li páneček přecitlivělej jako já), ale taky ohromný  radosti. Ten pes nikdy nemá špatnou náladu. Vždycky nás vítá. Vždycky nás miluje, i když jsem na něj zrovna naštvanej, nebo nemám náladu. Zároveň, věren svýmu osobnostnímu pokřivení, paradoxně v těch nejvíc šťastnejch momentech nemůžu přestat myslet na to, že to "vždycky" nebude vždycky. 

Malin.

Všechno má svoje klady i zápory, stejně tak přestěhování se do domku na vesnici. Dojíždění do práce a slabej internet jsou k vzteku, ale když na zahradě postupně zrají maliny, každý druhý den jich nasbíráte malou misku, je to bohatství. A k tomu třešně. Jablka. Růže. 

Změny životosprávy.

Dělali jsme si super-suchej únor. Bez alkoholu, cukru (tj. slazené nápoje včetně energeťáků, na kterých jsem byl závislej, nebo i cukru do kafe), cigaret (to bylo jistý omezení jen pro mě, nikoliv pro mou drahou polovičku) a masa s výjimkou ryb a mořských plodů.

V závěru srpna jsem se k tomu poslednímu bodu vrátil a maso omezil. Nikoliv úplně, občas si ho dám, ale z každodeního masení se stalo maso na talíři tak třikrát do měsíce.

Taky jsme začali cvičit. Poměrně intenzivně, řekl bych v průměru 2-3x týdně (což je cca o 2-3x týdně víc, než v předchozích letech, nepočítám-li fotbal).

Výsledek? V průběhu února žena přinesla domů chytrou váhu. Když jsem se na ni postavil, napočítala mi přes 108 kilo. Dneska ukazuje 93. To beru jako úspěch - i když se mi nepovedlo mít těch 93 při cestě do Bretaně.

Hodinek.

Stal se ze mě chronomagor. První kusy jsem si sice koupil před loňskými (a vlastně už "před předloňskými") Vánoci, během roku 2021 se moje nemoc rozjela naplno. Pořídil jsem si jich hodně. Za docela dost peněz. Nelituju toho, povětšinou.

Přestal jsem tak nosit smartwatch. Je mi líp. Postupně jsem vypínal notifikace, nakonec mě rozčilovalo i jejich oznamování, že mi někdo volá. Nebo to, že se "chytře" rozsvítily při otočení ruky, i když jsem to nepotřeboval. Teď je používám jen na běhání nebo fotbal. Klasické hodinky rulezz.

Dokonce jsem se naučil i takové ty základní operace - výměny pásků, baterek, vytažení korunky kvůli pročištění sklíčka v závěru roku jsem dokonce vlastnoručně měnil lunetu. Já, který má obě ruce levý!

Šachů.

I to začalo v závěru roku 2020. Nebyl jsem úplný začátečník, zlepšil jsem se ale - řekl bych - ohromně. Ale nutno dodat, pořád je mi to málo, jen nevím, jestli už jsem nenarazil na svoje limity.

Vzteku.

Často souvisí s hraním šachů. Nesnáším prohrávání, neumím prohrávat. Mám pak výbuchy vzteku, jsem zlej na ostatní (třeba pokud je na mě kvůli tomu žena naštvaná), potřebuju hned okamžitě vyhrát - což je při šachách docela potíž, ten vztek rozhodně nezvyšuje kvalitu soustředění a strategického myšlení. Takže to jde po spirále dolů. Až do momentu, kdy... No, rozbil jsem asi 8 počítačových myší. Je to dobrý pocit, v tu chvíli. Zároveň znamená, že nemůžu hrát dál - hraju totiž nejčastěji adrenalinový minutový bullet šach, kdy na všechny tahy mají oba hráči v součtu jen minutu - komu dojde čas, prohrál. A to na touchpadu fakt nejde.

Dřív jsem byl určitě větší kliďas. Napadlo mě, že to možná souviselo i s nahromaděnou energií, kterou jsem neventiloval skrze fotbal, který byl kvůli COVIDu nutně omezený.

Méně čtení.

Po několika letech jsem nesplnil svůj reading challenge na Goodreads. A to byl trochu nižší než předtím - 80 titulů (předtím jsem měl kulatou stovku). Bylo to těsně, přečetl jsem jich 79 (z toho 22 komiksů). Což ale jen dokládá, co sám cítím - méně čtu. Přestávají mě bavit komiksy, už si je ani tolik neberu na recenzování. Přestává mě bavit beletrie, jen máloco z ní mě doopravdy zaujme. Naopak mě začíná bavit literatura faktu, cestopisy, historie, mytologie, biografie...

Václava Havla. 

Našeho prvního prezidenta jsem měl zařazeného v šuplíku "lehké sympatie, ale jinak ignorace". Letos jsem si o něm a o událostech a letech kolem Sametové revoluce začal více číst. Viděl filmy. A nechal si ho natetovat. Paradoxně mě jako člověk baví víc, čím víc znám jeho slabých stránek.

Nechal jsem si ho vytetovat.

Bretonské přesycenosti.

Popáté jsme byli ve francouzské Bretani. Je to tam pořád nádherné, jako bychom se vraceli domů. Ale nevím, jestli za to mohl Covid, nebo jde jen o subjektivní dojem, bylo tam mnohem více lidí. Tím trochu ten "divoký kraj" ztrácí kouzlo. 

Přátelských zklamání.

Nějaké nové přátele jsem sice získal (především jednu kolegyni v práci), povětšinou se mi ale vzdalují - vlastně by se dalo říct, že všichni, kromě kolegů. Částečně je to mnou, většinou těch pokusů o kontakt nedělám mnoho - a přitom se nemůžu zbavit pocitu, že jich dělám více než druhá strana. Ale to je takový ten přátelský koloběh života, stalo se mi to v minulosti opakovaně.

Jisté pracovní vyčpělosti.

Jsem ve svojí práci sedm let. Mnohé se za tu dobu v ní změnilo. Zbyrokratizovala. Jsou v ní někteří lidé, u nichž vnímám jen málo přidané hodnoty. Pořád ale mám pocit, že díky ní rostu - pracovně i osobnostně. Pořád jsem té práci vděčný.

Autorských úspěchů i selhání.

Vyšla mi povídka. V časopise i elektronické antologii. Je podle mě dobrá (dokonce je i dobře hodnoocená).

Nevyšel mi román.

Protože jsem žádný nenapsal.

Zase.

Příšerného paddleboardingu.

Jak jsem se předtím do paddleboardování zamiloval, letos to opadlo. I když si to vnitřně svádím na mizerné počasí (buď pořád pršelo, nebo bylo parno) nebo na to, že máme psa, chyba je jasně jen u mě. Napádlováno za rok 2021 skoro nula. 

Omezeného cestování.

Letos jsme byli v zahraničí jen jednou. Objektivně za to mohl COVID i fakt, že se psem je to komplikovanější - nelze lítat, pokud bychom ho nenechali někde na hlídání, což nějak nemám to srdce udělat, po celý čas výletu bych pak myslel na to, jak si někde zoufá. Na vině jsou ale i prachy, možná až příliš jich šlo na hodinky.

Tvoření galerie.

Začal jsem si kupovat obrázky na aukru. Většinou stojí tisícovku, dvě, často vypadají dobře a někdy ne. Líbí se mi, jak dodávají našemu domečku ducha.

Rádia.

Dojíždění do práce? To je Český rozhlas, stanice Plus. Mluvené slovo, zpravodajství. Dozvídám se tam spoustu věcí. Baví mě to.

Shopaholismu.

Dostal jsem se do momentů, kdy mě ze špatné nálady vytrhne jen to, že si něco koupím. Hodinky, obraz. Nebo že si prohlížím, co si koupím, na eBayi, na Aukru, hledám hodinky, auta, nebo kupuju něco ženě... Uvědomuji si přitom, že tím trávím ohromné množství času.

--

Není toho málo. Nevím, jestli méně než předchozí roky a některé body rozhodně nejsou pozitivní, ale "pořád se něco dělo". 

Proč se mi ale nedaří zbavit se té melancholie?

Začal jsem si zapisovat sny

Vlastně nechápu, proč trvalo tak dlouho, než jsem akci "zapisování snů" konečně spustil. Vždyť pokaždé, když přesně tuhle činnost někdo doporučoval (a že se to děje na mnoha frontách, od kurzů tvůrčího psaní, přes knihy o osobním rozvoji, kreativitě, o hledání inspirace k podnikání, po poučky psychologů), přišlo mi to jako docela dobrý nápad.

Jenomže pak to člověk zaspí, ráno vstane, sešit a tužka nikde. V mém případě tedy až donedávna. Nakonec mě k tomu dokopala půvabná knížečka Vila mystérií, ve které jsou vydané zápisy snů režiséra a scenáristy Jiřího Brdečky.

Sešit i psací potřeby jsou tak už nachystané na nočním stolku po levé straně - tedy u mojí poloviny - postele, permanentně připravené do akce. Čekají už jen na ty sny, nebo alespoň na ty, které mi alespoň střípkem uvíznou v paměti i poté, co se probudím. Jako člověk s nezdravou sympatií k sešitům a jejich nakupování jsem pro tenhle úděl samozřejmě nemohl vybrat jen tak nějaký zápisník, ta role připadla půvabnému sešitu z Bretaně, který má na stránkách často různé kresby, každá strana má jiné řádkování/kostičkování/bezřádkování, navíc je v takovém tom širokoúhlém formátu, podobném jako bloky na kreslení nebo sešity na notové zápisy. Pojmenoval jsem ho Snotes, respektive k jeho předtištěné "titulce" jsem přidal klíčové "S".

Sem si zapisuji sny.

Zatím jich není moc. Začal jsem zhruba před necelým půlrokem, od té doby sešit obsahuje maximálně dva sny za měsíc. Někdy je mezi nimi pauza krátká, jindy skoro dvouměsíční. I díky tomu, že si sny snažím zapsat, si uvědomuji, jak moc si je po probuzení nepamatuji. A taky jak moc jich vlastně ani není k zápisu. Možná se alespoň to první dá nějak natrénovat?

Taky jsem si dovedl vyhodnotit, že mám lepší (ve smyslu epičnosti, narativu, vyprávění, zajímavosti) sny, když se večer předtím napiju alkoholu. Nemusím se opít, ale jedno pivo také nepostačí.

Je fascinující, jak jsou ty sny dobré, jak jsou mnohdy skutečně příběhové, byť působí ne úplně konzistentně - emotivní sen s romantickou zápletkou se jako mávnutím proutku může proměnit v postapokalyptickou sci-fi, válečná akce zase v drama o žárlivosti. Mnohé z nich však obsahují skutečně dobré nápady, takové, které by bylo škoda dále nepoužít - ne vyloženě jako téma nebo zápletka, ale jako scéna, dílčí prvek. 

Zaujalo mě také, jak se v mých snech opakují některé prvky, což je  pak hodno nějaké hlubší analýzy. Kupříkladu ve dvojici snů oddělených od sebe více než měsícem se nacházel element Pallas Athény (jednou jsem ji pomáhal zachraňovat, jindy jsem jí byl já sám.

Zabere to pár minut. Musím to dělat hned po probuzení, protože každou další vteřinkou, kdy už jsem vzhůru, se ta podivná látka, ze které jsou sny spředené, trhá, krabatí a ničí. Po chvíli z ní v paměti nezůstane zhola nic.

Zabere to pár minut. Ale zatraceně to za to stojí. Vnímám teď svůj Snotes za stejně důležitý element, jako poznámkovník v mobilním telefonu.

Neváhejte se do toho pustit také. Zapisujte si svoje sny. 

Kdepak je fantasy filmům konec?

Sloupek do filmové sekce červencového čísla 2018 časopisu Pevnost.

Hele, já nechci být za nositele špatných zpráv, ale všimli jste si, jak málo je v poslední době v kinech fantazáren? V probíhající dekádě se s nimi pytel rozhodně neroztrhl – a když už se nějaký objevil, nedosáhl kvalit, aby se stal nesmazatelnou klasikou žánru. Filmová studia teďka jedou na jistotu, to je do očí bijící kladivem (Thorovým). Frčí komiksovky? Vytvořte jich víc, dokud se jimi trh nepřesytí. Roboauta trhla miliardu? Sežeňte tlupu scénáristů a nechte je napsat pětici pokračování... 

Občas se sice najde nějaký odvážlivec, který narve nemalou kopu prachů do nějakého sympatického fantasy projektu, ale jelikož si nejspíše nepřečetl scénář, mnohý takový projekt dopadl nedobře kvalitativně i tržebně a producenti tak mají ještě více staženou řiť z myšlenky na investice do fantazárny. Začarovaný kruh.

Kromě Hobita a Fantastických zvířat, kteréžto tituly měly výdělky tak nějak jistý, se kapsy hlavounů na těchto filmech moc nenapakovaly – třeba Warcraft na sebe vydělal jentaktak, 47 Roninů byl propadák (i přes svou béčkovou sympatičnost), loňský Král Artuš: Legenda o meči v podstatě to samý. Dokonce i Pirátům tak nějak došel rum.

A je jenom otázkou, jestli je dobře, že jakousi pověst žánru zachraňují pouze animáky – a to jak ze západu či z Evropy, tak z východu. Na anime byl spoleh tak nějak vždycky, Hollywood se v tomhle směru v poslední době taky notně polepšil, a tak se fanoušek ze všeho nejvíc těší, až bude moci vytáhnout ratolest na další pecku.

Ale, slovy klasika: Není to málo, Antone Pavloviči?

 

Ty geekovské radosti

Žijeme si v krásnejch časech, my fanové/geekové/nerdi. My blázni do knížek, komiksů, filmů, seriálu, her deskových i počítačových, cosplayů… Fakt že jo.

A to dokonce i tady v Čechách, v – dle globálního měřítka – koutku světa, kde jsme dlouhá léta mohli spravedlivě podléhat pocitu, že jsme oproti hlavním výspám popkultury pozadu a naprosto mimo pozornost. Což sice pořád trochu platí – ale pomalu a jistě platit přestává.

Začalo to před několika lety, kdy jsme přestali mít zpoždění v kinopremiérách filmů. Teď tuzemský běžný divák (tj. ne novinář nebo host speciálních premiér) vidí většinu z nich dokonce o den dříve než běžný divák ve Spojených státech, neboť náš kinotýden začíná ve čtvrtek, zatímco jejich v pátek. Tedy alespoň, co se blockbusterů týče, menší snímky vidíme oproti světu pořád později (pokud vůbec) – a můžeme jen doufat, že se i tahle situace zlepší.

Díky Netflixu a HBO GO už není potřeba každý seriál pirátit. Jasně, třeba zrovna prvně jmenovaný u nás díky právům a dalším okolnostech rozhodně nemá tak velkou databázi titulů, jakou nabízí v zahraničí, ale pořád byste potřebovali kus života na to vidět všechny ty zajímavý seriály a filmy, které nabízí.

V Čechách nemáme pořádnou popkulturní akci? V posledních letech Festival Fantazie spíše uvadá, dalších alternativ je však  nemálo a ve fanouškovském ohni se objevuje nové želízko – Praguecon. Ten má neskromně velké ambice stát se největším Conem kontinentální Evropy a bude to jenom radost, pokud je i naplní. Už teď jsou potvrzení zajímaví hosté – herci ze Strážců Galaxie (třeba béčkovej král Michael Rooker!), z prvoligových seriálových hitů jako Hra o trůny či Vikingové, nebo komiksoví tvůrci – a to prosím žádná ořezávátka, ale legendy jako světoznámý ilustrátor Jim Lee, který makal třeba i na Batmanovi (a že to byla práce k pokoukání)… Tohle bude zkrátka a dobře velký a program na závěr září je tak víceméně jasný – uvidíme se na Výstavišti v Holešovicích.

Což pořád není všechno. Teď  totiž slzíme radostí nad společným projektem Crwe a BB Artu. Ti se rozhodli k odvážnému kroku a ve vysokém tempu vydávají komiksy z řady DC Rebirth, navazující na události z New 52 nebo Flashpointu, v češtině coby Znovuzrození hrdinů DC. Jistě bude těžké vytrvat a udržet si pozornost kupujících, ale fandíme jim ohromně. Vždyť tímhle projektem máme proti světu zpoždění jenom dva roky!

Je libo filmová hudba? Nějaký koncert je za rohem snad každý měsíc. Žánrové knižní tituly nakladatelství chrlí v takových počtech, že byste se potřebovali naklonovat, aby bylo možné stíhat ty, které vás zajímají (natož třeba všechny). Ještě pořád také jsme (v porovnání se svou velikostí) mimořádným trhem, na kterém se dokáží udržet hned 2 žánrové časopisy, za což patří Pevnosti i XB-1 velká úcta.

A třeba pokud nestíháte číst, jak byste rádi, boom audioknih rozhodně nepolevuje, takže můžete prostě jenom poslouchat. O množství novinek na herních trzích přitom snad ani není třeba psát, množství deskovek i počítačově-konzolových pařeb nezadržitelně roste.

Jo jo, krásný časy geek má. A snad bude mít i nadále.

Jak se (ne)dělá žurnalistika, aneb fakt se teď točí tolik komiksových filmů?

To jsem zase jednou narazil na článek, jehož zpracování mě nadzvedlo ze židle. A přitom téma působilo docela zajímavě.

Jde o text „Vážně se dnes točí tolik komiksových filmů, nebo se nám to jen zdá?“ na webu Kinobox. Odkaz dávat nechci, protože si nezaslouží referral, kdo chce, určitě si rád najde.

Jak říkám: Téma dobrý. Ale ne moc zvládnutý. Je pravda, že žehrání na přemíru komiksových adaptací v kinech slýchávám nemálo, autor textu (Tomáš „Hardy“ Chvála) je na tom pravděpodobně nejinak, jinak by se do jeho sepisování nepustil.

Blbý je, že si podle všeho neudělal domácí úkoly dobře. A to buď nevědomě (což je nakonec ta lepší varianta), nebo vědomě, tj. data si přiohnul tak, aby odpovídala jeho tezi.

Ta je jednoduchá: průměr natočených komiksových adaptací v letech 2015-2017 (podle článku 7 ročně) není o tolik vyšší než stejně definovaný průměr z let 2002-2004 (5 ročně).

Jenomže…

Nedalo mi ani moc práce zagooglovat si. V letech 2015-2017 jsem přitom napočítal komiksových adaptací celkem 30. A to jsem do této sumy nepřičetl direct-to-video věci, nehollywoodskou produkci (počítám, že tu nezahrnul ani Hardy) nebo třeba filmy z DC animovaného vesmíru. A samozřejmě komiksové seriály, se kterými se také roztrhl pytel a ten dojem "teď se točí vše komiksové" logicky umocňují.

30 (slovy: třicet). O skoro 50 % více, než se povedlo najít Hardymu. 30 filmů, to je v průměru 10 na rok. Což je dvojnásobek oproti době před patnácti lety.

A při výhledu známého na další dva roky vám vyjde průměr stejný. (Známého – to znamená, že výsledek bude ještě vyšší...).

Je mi jasné, že svou práci dělá pan Hardy spíše z lásky, než za peníze. I tak by se podle mě měla dělat pořádně – a když už si nějaké téma vyloženě říká o data a jakous takous „studii“, bylo by záhodno ji udělat důkladně.

Statný osmdesátník Superman

V komiksových světech se pohybuje tolik superhrdinů (a superpadouchů), kolik jen spočítáte hvězd na nebi. Někteří jsou výtečně vytrénovaní jedinci, jiným změnila nějaká významná událost jejich život a dodala jim nadpřirozené schopnosti, další jsou mutanti a další zase z jiné planety. Tisíce a tisíce superhrdinů. Ale jen jeden je Superhrdina. S velkým S.

18.4.1938. To je datum, kdy se na pultech a v trafikách objevilo první číslo nové komiksové série nazvané Action Comics. Na jeho dnes již kultovní obálce je chlapík v modrém spandexu s logem „S“ na hrudi a s červenou kápí, který v rukách drží auto. Nad hlavou, jako nějaký Herkules. Takhle se světu poprvé představila legenda, prototyp a otec a nejklasičtější případ ze všech komiksových superhrdinů: Superman, Clark Kent, Kal-El.

 Mimochodem, tohle číslo samozřejmě není věnované jenom Supermanovi, obsahuje devět dalších příběhů. Pozornost na sebe ovšem strhnul primárně ten Supermanův, jak dokázala také historie (po těch ostatních dnes neštěkne ani geek). A to tak, že po prvním nákladu v množství 200 000 kusů se doslova jenom zaprášilo. Přitom se odhaduje, že do dnešního dne přežilo mezi 50 a 100 sešitů – i to je odpověď na otázku, proč je tenhle komiks nejdražší na světě. Jeho cena se v aukcí pohybuje kolem 2-3 milionu dolarů. Jeden 64 stránkový sešit tak stojí víc, než kolik většina lidí na světě vydělá za celý život.

Kdybyste si jím chtěli zalistovat alespoň virtuálně, můžete si posloužit zde (v AJ): http://www.reading-room.net/Action1/Action1P01.html

Kdo stojí za tvorbou nejikoničtějšího z hrdinů? Spisovatel Jerry Siegel a kreslíř Joe Shuster, dva kluci (v době vydání prvního Supermana jim nebylo ani 24 let), potomci židovských přistěhovalců. Právě to se logicky promítá i do DNA hrdiny, koneckonců jde o přistěhovalce, který se snaží integrovat do americké kultury, což se mu nakonec podaří tak, že je její hvězdou. Aluze na Mojžíše (děťátko poslané do jiného světa) je také poměrně zřejmá, byť v posledních letech se ze Supermana úspěšně stává hrdina více Ježíšovského tónování.

Není bez zajímavosti, že Superman, tak jak jej známe, byl jejich až druhou postavou s tímto názvem – v roce 1933 vyšel ve třetím díle Siegelova fanzinu Science Fiction představili záporáka se stejným jménem, který byl holohlavý, geniální a telepat k tomu. Úspěch neměl, a tak nebyl problém jméno použít znovu. A jistou charakteristiku původní postavy věnovat jinému padouchovi s holou hlavou a antipatiemi k hlavnímu hrdinovi „nové“ série.

Hned v prvním sešitě dostal Superman některé typické propriety, které mu zůstaly v prakticky nezměněném stavu dodnes: mimozemský původ a lidské adoptivní rodiče, ohromná síla a rychlost, chuť pomáhat slabým a bezbranným a vlastně vůbec komukoliv, kdo je v trablích, čest, zpracování kostýmu s rudými trenkami navrchu (inspirace cirkusovými siláky) a Lois Laneovou. Už od začátku je známé také jeho alter-ego, ne zcela obratný novinář Clark Kent.

Mnohých dalších nabýval až v průběhu roků – včetně kupříkladu létání (v prvních sešitech jenom krutopřísně skákal, kupříkladu přes mrakodrapy – krásná pocta tomuto létání je udělaná ve Snyderově Man of Steel, kdy Superman s tváří Harryho Cavilla, nejprve také jen tak „hopsá“, než se poprvé pořádně rozletí) a definice dalších superschopností, Lexe Luthora, sestřenky, psa, dalších obvyklých sidekicků, nemesis a padouchů a vedlejších postav, či detailněji rozepsané kryptonské historie. Nebo třeba Justice League, týmovku, ve které se nejoblíbenější superhrdinové DC dali dohromady k potírání padouchů, na které jako jednotlivci nestačí – poprvé v roce 1960.

Za osmdesát let Superman prošel mnohými dobrodružstvími, ať v hlavních, nebo v alternativních vesmírech (výjimečně dobrý je ten v komiksu „Rudá hvězda“, ve kterém Superman přistane v sovětském Rusku a pracuje tak pro tamní diktát). Mnohokrát zachránil svět, Galaxii nebo celý vesmír, párkrát se zamiloval, občas dokonce i oženil… nebo i zemřel. Svedl bitvy s plejádou padouchů (s mnohými opakovaně), příležitostně i s vlastními přáteli. Občas prohrál, většinou vyhrál.

A ne vždy tomu tak bylo pouze na stránkách komiksu – už od čtyřicátých let si svými dobrodružstvími podmaňoval posluchače rádií, stejně tak i diváky filmové a televizní v animáčích slavného Fleischerova studia, kvůli nimž se naučil létat – bylo totiž snazší jej naanimovat při letu než při skoku. První hraný spatřil světlo světa v roce 1948 (hrál jej Kirk Alyn), za tu dobu jej ztvárnilo hned několik herců v čele s Christopherem Reevem z adaptací Richarda Donnera a současným Henrym Cavillem. 

Ne každému z nich přitom přinesl štěstí – dokonce se traduje, že existuje jakási „Supermanova kletba“: George Reeves spáchal sebevraždu, Christopher Reeve byl paralyzován po pádu s koně, Lee Quigley, který hrál Supermana-dítě ve filmu z roku 1978, zemřel jako čtrnáctiletý. A mnozí další herci nedokázali po ztvárnění Supermana svou kariéru dále rozvinout.

Jakousi neoficiální Supermanovou kletbou je i fakt, že není vůbec snadné jeho příběhy psát. Těžko totiž nastolit drama kolem hrdiny, který je prakticky neporazitelný a povahově ohromný skautík. Několik autorů ukázalo, že nemožné to není (Geoff Johns, Grant Morrison, Mark Millar, Alan Moore, Mark Waid…), mnohem více si jich na něm však vylámalo zuby.

Na každý pád Superman dodnes zůstává onou „výkladní skříní“ vesmíru DC komiks. Jedním z nejslavnějších a nejznámějších symbolů popkultury (v tomto směru mu z komiksáků můžou konkurovat pouze Batman a Spider-Man). Postavou, která prožila Zlatý i Stříbrný komiksový věk, byla symbolem naděje i nástrojem propagandy během Druhé světové války (ostatně, s Hitlerem a Stalinem Superman zatočil ještě dříve, než se američané do války vůbec zapojili: strana 1, strana 2), byla ztělesněním žánru a stála i u zrodu moderních grafických románů a dospěláckých komiksů (byť v ne úplně kladné roli v Návratu temného rytíře Franka Millera).

Ale hlavně je tím, který bude už navždy známý jako první velký Superhrdina.

Hra o trůny, aneb Všude samej prezident

Kandidáti, kandidáti, kandidáti… Jejich marketing se na vás sype ze všech stran. Stojí za to?

Někdy je tý vlády lidu tak nějak dost.

Třeba před každejma volbama, kdy se na člověka ze všech stran sypou výsledky průzkumů (o jejichž relevantnosti se dá výrazně pochybovat po prezidentských volbách v USA, Brexitu a nakonec i posledních parlamentkách u nás), volebních hesel, vlogů, záznamů debat a megadebat a záplav statusů sociální bubliny na faceboocích a twitterech v duchu: „Hele, nechci vám radit, koho volit, je vaše právo vybrat kohokoliv, ale tenhlecten kandidát, ten je nejlepší, protože…“

Nakonec se člověk prostě jen těší, až to celé skončí. Dokonce ho i lehounce přestává zajímat, kdo toho hradního bludišťáka vyhraje, pokud bude konečně klid. Tedy, tentokrát mě vlastně všeobecně mnohem spíš zajímá, kdo utře. A ideálně se vrátí na Vysočínu.

A teď si vlastnoručně natluču hubu o vrata, protože si budu protiřečit.

Jedno z těch pro mě zajímavých témat dneska už v podstatě každých voleb je marketing, hlavně ten sociální. To, jakým se kandidáti – a hlavně ti nejsilnější – prezentují, na jakou „útočí“ cílovku, jakými kanály a sděleními. Mám totiž pocit, že v tomhle směru jsme se v Čechách posunuli rapidně kupředu – nakonec skvěle to ukázal příklad knížete Karla v minulých prezivolbách, kdy se z jasného ne-favorita stal vyrovnaný oponent Milouše.

V mnohém za tenhle pokrok můžou sociální sítě, které přeci jen vyžadují jiný druh přístupu, plus taky skutečnost, že je díky klasickým i novým médiím ten svět tak nějak… menší. Takže je snadné opisovat od zkušenějších.

Jak si s tím kteří poradili tentokrát?

Podotýkám, pány Hanniga, Kulhánka a Hynka jsem nesledoval, protože ti podle mě neměli už od počátku mnoho šancí, a proto mi to ani nedávalo smysl. Samozřejmě, že Hannigovi dělá kampaň nácek Adam B. Bartoš, to je dobrej bizárek, leč zapadá do intencí naší současné politické žumpy. A Miloš žádnou kampaň nedělá, žejo.

Ze života s kočkou 2: Je pojmenováno!

Kočičák nám dělá radost. Tedy většinou. Pokud zrovna vytrvale nemňouká, což tedy dělá docela často – vlastně tím vyplňuje čas mezi spánkem, jídlem a hraním si (DIY kočičí hračka z třásně a tkaničky dostává neskutečnou sodovku), ke kterému se ještě dostanu. A tahle mezifáze nastává nejčastěji  - překvapivě – v noci. První noc jsem proto spal s ním, tu druhou zvládl už docela sám.

 

S důrazem na ono docela.

Když jsme jej v předsíni „opustili“ (předpokládám, že tohle slovo přesně popisuje jeho úhel pohledu), začal nás vymňoukávat, což doprovázel šmátráním pacičkou pode dveřmi. Druhý zvuk zněl jako několikatisícihertzová roztomilost, ten první jako vuvuzela. Především jejich neotřesitelná pravidelnost pak má účinky, které podle mě musí mít i mučení kapající vodou.

Takže jsme se nechali ukecat. Ne, pořád jsme ho nepustili dovnitř ložnice (otázka je, jak dlouho tenhle intenzívní psychologický nátlak vydržíme), zase jsme šli raději my k němu. S knížkou a lahvinkou vína jsme si tak udělali epilog hezkého sobotního večera s tím, že půjdeme spát, až kočičák usne.

První odpadla žena.

Někdy mezi druhou hodinou ranní a středou nakonec i kočičák. Byl jsem vysvobozen a mohl to jít taky zalomit.

Jo, a abych nezapomněl. Konečně jsme vybrali jméno. Jak jsem psal v první epizodě, chtěli jsme se rozhodnout na základě toho, jaký vlastně kočičák bude – v tomhle má člověk přeci jen volnější ruku než třeba u dítěte. (Ale bylo by fajn říkat ratolestem prvních 15 let jejich života třeba jen „Potomku“ a otitulovat je až potom, ne?)

Osobnost se projevila rychle. Ono hraní si, decentně nakousnuté v úvodu, představuje nejen honbu za opelichanou třásní, ale také zběsilé lítání odněkud někam, které nejde nazvat jinak než jako zlobení. Druhou osobitou vlastností je potom kočičákovo časté odpovídání. Mnohdy na zvuk, který mu směřujete, reaguje mňauáním. A obzvláště, pokud mu něco vyčítáte, to má tendenci neustále odmlouvat.

A nakonec vizuální indicie vedoucí ke jménu – ta kočičí ladnost pohybů při hraní si, šelma v něm prostě pořád je. Nebo spíš šelmička. (Nepoužíval tohle slovo Nabokov v Lolitě?)

Takže – voilá – seznamte se: kočičí pán Calvin Hobbes.

Říkal jsem už, že jsme popkulturní magoři? 

A neprodává se někde kočičí rohypnol?

Ze života s kočkou 1: Domů

Tak dlouho jsme zvažovali, že si pořídíme psa, až jsme si pořídili kočku. Respektive kocoura, abychom byli genderově přesní. Zlatý whiskas, zajímají-li vás ty věci jako čistokrevnost a rodokmen. Pro nás je to především ztělesněná chlupatá roztomilost na nožičkách.

Vyzvedávali jsme jej u jeho dočasné rodiny, které na první pohled vládne paní domu - blonďatá, hlasitá cca čtyřicítka, jež očividně občas pomůže rodinnému rozpočtu prodejem koček. Ale proč ne, žejo. Moje mamka takhle kdysi prodávala jorkšíry.

V přepravce v MHD i mimo ni se minikočičák tvářil jako uzlíček nervů, který každou chvíli vyskočí z kožichu (dle jeho vykulenosti nejspíše očima) a zdrhne, zatímco zbytek těla dostane infarkt. Tep měl v rytmu tvrdého techna, řekl bych tak 220 BPM.

My se ženou jsme po cestě probírali alternativy, kterak to malé stvoření uctít adekvátním jménem. A jelikož jsme oba popkulturní magoři, možností se nabízela celá plejáda:

-          Al Pačičíno

-          Mňautin Tarantino / Quentin Mňautino

-          Clark Kent. Nebo taky Clark Kočkent.

-          Nějaká postava z Červeného trpaslíka. Třeba „Dave Lister“. Nebo kreativněji „Kocour“.

-          Když Kocour, pak samozřejmě také: „Pejsek“. Ale to mu nemůžeme udělat, všechny ostatní kočky by se mu za tuhle dehonestaci vysmňauly.

-          Humphrey Bogart. To protože jsme nedávno znovu viděli Casablancu.

-          Whiskas. To protože zdrobnělina – Whiskey.

Co jsme nakonec vybrali? Nic. Rozhodli jsme se, že počkáme na to, jakou bude mít osobnost, a teprve podle toho jej vhodně pojmenujeme.

O zhruba hodinu a patnáct kilometrů později se kočičák seznamoval se svým novým domovem. Nejprve jsme jej nechali v otevřené přepravce, aby se sám mohl rozhodnout, kdy vyleze ven. A po dvacetiminutovce bez pohybu jsme ho, trochu netrpěliví, popostrčili. A vytáhli ven. Ukázali mu, kde bude jíst. Kde bude spát. Kde bude kadit and stuff. Kocoura však nejvíc zajímalo, kde se může schovat.

Jelikož jsme mu zapomněli předem koupit hračku, vyrobili jsme jednu z chlupaté třásně z ženiny starší šály a z tkaničky. Díky téhle „hračce“ a naší trpělivosti začal pomalu, hodně pomalu pookřávat a osmělovat se, což obnášelo i vydávání se na průzkum. Velice postupný průzkum. Vždy ušel jen pár kroků do neprobádaných končin značky „Hic sunt Leones“, načež vzal rozum do hrsti a zdrhnul zpátky do krabice, kterou si stihl pronajmout jako svou Cat-cave. (Jasně, je to narážka na Batmana.)

Nakonec se přeci jen rozhodl poznat všechna dostupná teritoria, mezitím nás stihle vele-potěšit, když si šel odskočit na kýžené místo určení. A stihl vlézt do knihovny a položit se na knihy k Vonnegutovi a Connie Willisové, takže je jasně náš a navíc má vkus. Na sbírání koulí do tlapky, nutné k probuzení kolumbovské touhy objevovat, mu přitom stačilo jen pár hodin. Což taky znamená, že se přiblížila doba spánku.

Alespoň pro lidi.

To se kočičákovi nelíbilo – i především proto, že jsme se rozhodli mu teritorium ložnice prozatím nezpřístupnit. Své pocity přitom dával najevo hlasitě a s železnou zarputilostí. Což je pochopitelný, brečet první den bez mámy. Mně se to stává dodnes…

A jelikož jsem páníček měkosrdcatej, rozhodl jsem se, že tedy jakože budu spát s ním, do předsíně jsem si proto nainstaloval matraci z „pokoje pro hosty“.

Za noc kňourl jen párkrát. A na matraci na podlaze se spí mnohem lépe, než jsem čekal.

Možná mu stejně nakonec budeme říkat „Kňoural“ nebo „Kvíčala“.